Badatelé australských RMIT University a Univerzity v Adelaide spojili své síly a vyvinuli pružný optický nanomateriál. Dovoluje manipulovat se světlem, například filtrovat některé barvy, a přitom zůstává stále průhledný. Nový nanomateriál je založený na umělých nanokrystalech oxidu titanu, které fungují jako dielektrické rezonátory. Zároveň je biokompatabilní, což znamená, že ho lze bez obav použít v lidském těle. Tato technologie by mohla vést k vývoji důmyslných kontaktních čoček nové generace, které budou svým majitelům v mnoha směrech užitečné. Mohly by chránit zrak před nebezpečným světlem anebo dokonce fungovat jako displeje, které zobrazují data přímo do očí.
Zdroj foto: http://cdn.phys.org/newman/gfx/news/hires/2016/stretchablen.jpg
Biomimetické nanočástice s platinovou elektrodou útočí jako enzym
Buňky imunity při boji s infekcemi i s nádory využívají enzym NADPH-oxidázu. Působením tohoto enzymu vznikají superoxidy, které fungují jako chemické bojové látky imunity. Badatelé Kellogova očního centra Michiganské univerzity vyvinuli sofistikované biomimetické nanočástice, které napodobují aktivitu NADPH-oxidázy. Tvoří je částice oxidu wolframového, k nimž je připojena platinová nanoelektroda. Když na tyto nanočástice svítí světlo, tak spouštějí celou kaskádu reakcí, které pak působí proti buňkám nádorů. V experimentech na laboratorních myších se osvědčily proti metastázám rakoviny prsu v očích i proti drsně odolným nádorům prsu jako takovým.
University of Michigan Health System
Zdroj foto: http://cdn.phys.org/newman/csz/news/800/2016/19-researchersd.jpg
Nový hydrogel z fágů a nanočástic zlata aktivně bojuje s nádory
Bioinženýři ztratili veškerý ostych a vymýšlejí si fantastické věci. Mezinárodní tým badatelů z Japonska, USA a Německa vytvořil hydrogel, který lze využít pro neinvazivní diagnostiku i pro přepravu protinádorových léků přímo do nádoru. Funguje na Petriho misce i uvnitř laboratorní myši. Struktura hydrogelu je vskutku podivuhodná. Skládá se totiž z vláknitých bakteriofágů, nanočástic zlata a nanotransportérů, jako jsou liposomy nebo porézní nanočástice oxidu křemičitého – pospojovaných dohromady. Do těla baktariofágů badatelé začlenili molekuly, které navedou jednotlivé částice hydrogelu přímo na cíl v podobě buněk nádorů.
Zdroj foto: http://cdn.phys.org/newman/gfx/news/hires/2016/targetedhydr.jpg
Vědci pokročili směrem nano-biosenzorům
Představte si kapesní senzor, který si můžete vzít do terénu a detekovat s ním ve vodě olovo, bakterie E. coli a pesticidy zároveň. Taková úžasná zařízení by nám měla přinést nanoplasmonická interferometrie, která vhodným způsobem zkombinuje nanotechnologie a plasmoniku. Vědcům Brownovy univerzity se teď podařilo přiblížit takové ultracitlivé biosenzory realitě tím, že z podobných zařízení odstranili nutnost používat vnější zdroje koherentního světla, jako jsou lasery. Povedlo se jim totiž přímo do plasmonických interferometrů zabudovat atomy, které vyzařují fluoreskující světlo. Zařízení sice stále potřebují vnější zdroj světla, už to ale nemusí být zdroj koherentního světla. Pro vývoj nových aplikací to přináší celou řadu výhod.
Zdroj foto: http://cdn.phys.org/newman/gfx/news/hires/2016/advancecould.png
Nanodrátkové lasery narostlé na křemíku najdou uplatnění ve fotonice
Křemíkové fotonické čipy by mohly mít skvělou budoucnost. Zatím jim v tom brání skutečnost, že potřebují vnější zdroj laserového světla. To komplikuje jejich případnou výrobu a komplikuje miniaturizaci. Fyzici Technické univerzity Mnichov nabízejí zajímavé řešení v podobně nanodrátkových laserů z arsenidu galia. Prostě je nechali narůst přímo na křemíku. Nebylo to snadné a museli překonat technické obtíže. Prokázali tím ale, že v zásadě bude možné vyrábět křemíkové čipy se zabudovanými nanodrátkovými lasery.
Technical University of Munich
Zdroj foto: https://www.tum.de/typo3temp/_processed_/csm_160211_Nanolaser_SEM_900_1080396b69.jpg
Sofistikovaný nanoinzulín by mohl zlepšit léčbu diabetiků
Inzulín musí užívat mnoho milionů pacientů s cukrovkou po celém světě. Pokud ale není inzulín užíván správně, může to mít dalekosáhlé zdravotní důsledky. Výrobci inzulínu se snaží zajistit, aby se v těle pacientů uvolňoval konstantní rychlostí a v potřebném množství. Odborníci Kodaňské univerzity vyvinuli nanoinzulín, v němž se jednotlivé bloky molekul inzulínu – hexamery, uspořádávají do vysoce organizované nanostruktury. Vědci pak experimentálně ověřili, že takové inzulínové nanostruktury lze vpíchnout pod kůži. Z místa vpichu se pak postupně a stálou rychlostí uvolňují.
Zdroj foto: http://www.nanowerk.com/nanotechnology-news/id42643.jpg
Stanislav Mihulka
Čeština 
English (UK) 
0 komentáøù